VI. Není to tak jednoduché, ani tak hrozné
Určitě jsme toho prošvihli leccos. Ať to člověk viděl stokrát u vinařů malých či obrovských, v klasickém moravském sklípku nebo na té nejmodernější technologii, četl o tom kila knih a v případě Marka i vyslechl ve škole spoustu přednášek, když člověk stojí v té zadní místnosti sklípku s nestabilní omítkou nad dřevěnou paletou, na které stojí náš první demižon, cítí se - ať chce nebo ne - docela bezradně.
Bez jakékoli analytiky či možnosti proces kvašení řídit jsme se na to vlastně opravdu jen dívali a čekali, co to udělá. Krom toho jednoho velkého demižonu jsme měli ještě nějaký zbyteček šťávy v několika láhvích, které jsme nechali stát vedle. Nezapomenu na jeden Markův telefon, když mi volal, že je ve sklepě a že zkusí tu jednu láhev otevřít. Trochu jsem se vyděsil, protože jsem nepředpokládal, že ty láhve před tím celkem netěsně zavřel. Udělalo to, co muselo - pěkný ohňostroj a kus obsahu láhve byl nenávratně pryč. Kupodivu však zbytek prý docela dobře chutnal.
Nechme stranou co bylo v láhvích, nebylo jich moc a když dostaly ještě více času, další ztráty už neproběhly - prostě jsme si při každé letní návštěvě nějakou otevřeli a celkem si to užili.
To hlavní bylo v demižonu, počítali jsme s asi čtyřiceti láhvemi a celkem to tak vyšlo. Láhve jsem si přivezl od Vojty Kušiny ze školního statku, korky objednal na internetu a špuntovačku půjčil od souseda Zdeňka. Lahvování hadičkou má svá rizika - musí se u toho velmi opatrně a když to dělají bližší příbuzní, hrozí u toho rozvod. Zvlášť když se začne usazenina ze dna lehce vířit.
I tato operace se nakonec povedla. Cestou domů jsme se stavili u Zdeňka vrátit špuntovačku a jednu láhev rovnou ochutnat. Čerstvě zastrčený korek se ven z hrdla vůbec nebránil.
Náš první Solaris byl krásný minimálně tím, že vůbec proběhl a že byl náš. Ale to by znělo víc skepticky, než ukázala skutečnost. Byl poměrně sladký, ve srovnáním se sousedovo, který postupoval velmi podobně a měl srovnatelné vstupní parametry suroviny. Ale on si uměl mimo jiné lépe ohlídat samotný průběh kvašení, lépe pracovat s teplotou a asi i se zkušenostmi. Zkrátka ten jeho byl útlejší, sušší, decentnější ve všech projevech. A byl ale i silnější.
Moc mě potěšilo, že v našem víně fungovala odrůda. Aromatické i chuťové projevy byly - samozřejmě s určitou rezervou a nuancemi - příslušné odrůdě solaris. U mnoha solarisů, které jsme kde ochutnali, jsme si dělali legraci z jeho aromatiky, která připomínala určitou chemickou vůni, něco jako aceton či odlakovač. Musím s ironickou hrdostí říct, že pokud je to skutečně typické pro tuhle odrůdu, tak v našem víně jsem toho cítil bezkonkurenčně nejvíc.
Lahvičky jsme uložili do klimatizované skříně trochu uklidnit a v průběhu celého roku začali s těmi pár desítkami kousků hospodařit. Tedy sem tam si nějakou otevřít a hlavně dát ochutnat kamarádům, kteří ná podporovali, mysleli na nás a nebo je to jednoduše zajímalo.
Když jsem mluvil o korku, který se po nalahvování vyprostil z láhve hladce a ochotně, u dalšího, který jsme se pokusili vyprostit asi za měsíc, se to už říct nedalo. Zásadní poučení pro přístí ročník: Až budeš objednávat příště láhve, vezmi si ze stejného zdroje i korky a ujisti se, že pasujou k sobě. Nestane se ti, že koupíš "o číslo větší", jako já první rok. Ostuda s tím spojená nás provázela prakticky pokaždé, když jsme nemohli z nějakého důvodu láhev otevřít někde bokem.
Spoustu kamarádů jsme potěšili, a já si myslím, že i když to byla divočina, že jim udělalo radost především naše nadšení a že to bylo upřimné. Ono to totiž nechutnalo špatně a rozhodně náš Solaris 2015 není láhev, kterou by člověk znechuceně nedopil.
Když jsme byli v létě na Moravě, nemohl jsem si odpustit se ohlásit u Václava Šalši. Ten mě vlastně solarisem provázel - jednak tím, že ho sám začal pěstovat nedlouho před námi a mohli jsme čerpat určité informace, a taky tím, že jsme ho od něho mnohokrát pili a potvrdili jsme si, že ho chceme. Tuto návštěvu samozřejmě provázela souhra těch nejhorších okolností, které si lze přestavit. Neskutečné horko, ve kterém jsme láhev vezli a prakticky nevychlazenou doručili, abychom ji náhodou neotevřeli hned, stihli jsme se nejdříve projít vinicemi a nechali ji ještě více teplat, a samozřejmě nezbytná scénka s dolováním tlustého špuntu z tenkého hrdla...
Víno již zdaleka nebylo v takové kondici, jako doma. Kritika byla zásadní, ale upřimná a konstruktivní. Hrozně mě potěšilo neskutečné množství rad, jak se vyhnout chybám, které jsme udělali a doporučení na různá udělátka a vychytávky, abychom to zvládli zlepšovat i v našich primitivních podmínkách.
Za nedlouho budeme láhvovat ročník 2016. Na ty rady, které jsme od Václava v Čeložnici u Kyjova dostali, jsme mysleli často a budeme myslet dál, ať již při dokončování tohoto ročníku, tak i při těch dalších, budou-li nám dopřány.
Poslední novinky a zajímavosti:
autor: Jan Bretl a Marek Vrána